sue thomas fbeye part 3 část 2
Večer probíhal skvěle. Oba si užívali, že si mohli být nablízku bez přítomnosti ostatních. Byli šťastní za každou vteřinku, nespustili ze sebe oči. Bohužel nic netrvá věčně a tak se i večer rychle blížil ke konci. Tara si chtěla zavolat taxi, ale Bobby ji jako správný gentleman odvezl až domů.
,,Takže jsme tady," řekl. ,,Díky. Byl to moc fajn večer."
,,Nemáš zač. Taky se mi to líbilo," odpověděla Tara.
,,No… uvidíme se ráno," řekl Bobby.
,,A nechtěl bys jít ještě na chvíli dál?" zeptala se Tara a v zápětí si uvědomila, co právě řekla. Sama nevěřila, že ho vážně pozvala k sobě domů.
,,Tak… jo," odpověděl Bobby.
Čas běžel a oni seděli na pohovce se sklenkou whisky v ruce. Tara se smála každému vtipu, který Bobby prohodil a on zase vnímal každé její slovo. Má tak nádherný hlas, tak něžný a vřelý... Ani jeden z nich nechápal, co se s nimi děje. Neuměli si vysvětlit proč po celou dobu mají ten zvláštní pocit v břiše, v krku i v konečcích prstů. Dokázali jen vnímat přítomnost toho druhého. Povídali si o svých zážitcích z práce. Jejich uvolněný rozhovor byl doplňován rozněžněnými pohledy. Mluvili spolu jako přátelé, ale dívali se na sebe jako kdyby byli něco víc.
,,A vzpomínáš, jak Myles nesměl celých pět dnů mluvit a pořád předváděl tu svou pantomimu?" zeptal se Bobby.
,,Jak by ne?", odpověděla Tara. ,,Vždyť mě od smíchu bolelo břicho ještě celý den."
,,To je prostě Myles," řekl Bobby. ,, Je to živelná pohroma. Je…"
,,… Je náš a svět by bez něj byl o moc nudnější!" přerušila ho Tara.
,,To je fakt," odpověděl. Potom se na sebe podívali. Přestali se smát.
,,Přesně tohle jsem potřebovala," řekla Tara. ,,Trochu se uvolnit."
,,Jo, po těch posledních několika dnech…," odpověděl Bobby a usmál se což mu Tara oplatila.
A potom nastala ta chvilka ticha. Jeden druhému se zadívali hluboko do očí. Oba chtěli udělat jediné. Jejich srdce bila čím dál silněji. Bobby se k Taře naklonil a potom se jejich rty dotkly. Líbali se dlouze a něžně. Tařiny ruce spočinuly na Bobbyho krku, zatímco on ji objal a přitiskl si ji k sobě. Právě se jim splnilo to, co si tolik přáli. Oba byli jako v pohádce. V tom se ale Tara vzpamatovala. Došlo jí, co právě dělá a odtrhla se od Bobbyho. Vymanila se z jeho sevření. Chvíli vůbec nevěděla, co má dělat, jen se na něj vytřeštěně dívala, potom ale z ničeho nic jakoby jí ujela ruka a ta dopadla na jeho tvář. Zatímco se Bobby vzpamatovával z facky, kterou právě utržil, si Tara uvědomovala, co se právě stalo.
,,Promiň!" vychrlila ze sebe. ,,Vůbec nevím, proč jsem to udělala."
,,Ne, ty promiň," odpověděl Bobby. ,,Neměl jsem tě..." začal větu, ale nedořekl ji. Opět mezi nimi zavládlo ticho. Bylo ale jiné, než to předchozí. Bylo plné rozpaků a nechápavých pohledů. Oba byli zmatení, nevěděli, jak se teď mají chovat. Proč jen si nedokáží přiznat, co k sobě doopravdy cítí? Copak opravdu neznají důvod pro své mravenčení v břiše pokaždé, když se vidí nebo pro jejich pohledy v práci ubírající se jen jeden na druhého? Je možné, že opravdu nevědí, proč se spolu cítí tak dobře?
,,Radši už půjdu," řekl Bobby.
,,Dobře," odpověděla Tara.
Vstali a šli ke dveřím. Tara sundala z věšáku Bobbyho kabát a chtěla mu ho podat. Když si ho od ní bral, dotkl se omylem její ruky. Ten moment na ně zapůsobil jako rána elektrickým proudem. Opět se na sebe podívali. Bobbymu se od ní nechtělo odejít, ale věděl, že to tak bude nejlepší. Kdyby zůstal ještě chvilku, asi by se neovládl a znovu by ji políbil.
,,Takže se uvidíme zítra," řekl. ,,Ahoj."
,,Ahoj," rozloučila se Tara a za Bobbym se zavřely dveře.
Tara ještě chvíli o všem přemýšlela. Nevěděla, jak se má zítra k Bobbymu chovat. Má předstírat, že se nic nestalo nebo si s ním má o všem promluvit? A co by se stalo, kdyby na nějaký rozhovor došlo? Snažila se odhadnout, co se bude dít, ale bez výsledku. Nakonec usoudila, že nejlepší bude se na zítřek pořádně prospat.