sue thomas fbeye part 3 část 1
Takže jsem se konečně ,,rozhoupala" a dávám vám sem ukázku mojí vlastní povídky. Hodně jsem se toho bála, protože ji nepovažuju za nijak zvlášť krásnou, když jí porovnám s výtvory jiných fanoušků, ale na druhou stranu si říkám, že by by bylo zbytečné psát si to jen tak pro sebe... Doufám, že se vám povídka bude alespoň trochu líbit. Pokud ne, můžete mi napsat do komentářů, co se vám nelíbí. Přijmu i kritiku.
Takže tady je první část:
Den byl dlouhý a velice únavný. Jednotka už pár dnů řešila zapeklitý případ, který vyžadoval více času. Dnes ho ale konečně vyřešili. Pocit z dobře vykonané práce způsobil, že v týmu zavládla dobrá nálada. I přes velkou únavu se všichni uvolnili a vypustili z hlavy myšlenky na teroristy a hrozící nebezpečí.
,,Tak kam půjdeme na večeři?" zeptal se Myles. ,,Večeři? Bože ne, jediné, co chci je se jít domů pořádně prospat," řekla Lucy a opřela si hlavu o ruku.
,,I já půjdu rovnou do postele," přidala se Sue.
,,Jacku, řekni něco. Přece nenecháš Sue, aby odjela aniž by s tebou povečeřela?" zavtipkuje Myles. Místo úsměvů si ale vyslouží jen Jackův pohled odvrácený v sloup a Suein povzdech.
,,Půjdu… spát," odpoví Jack tomu rýpalovi.
,,Takže naše hrdličky spolu nebudou večeřet?", pokračoval Myles.
,,Nechtěl bys už těch řečí nechat?" odvětil lehce zvýšeným hlasem Jack.
,,Asi mluví z hladu," řekla Sue.
,,Mluví ze mě jen můj dokonale vyvinutý smysl pro vnímání svého okolí. Jsem přece nadšený pozorovatel života," brání se Myles.
,,Spíš těmi svými řečmi znepříjemňuješ životy nás všech," setřela ho Lucy způsobem pro ni typickým, čímž způsobí, že se samotný Myles zmohl jen na ironický úšklebek a všichni ostatní se pousmáli.
Vůbec si nevšimli, že dva z nich se debaty vůbec neúčastní. Tara sedící za svým stolem jen mlčky poslouchá ostatní a téměř v pravidelných intervalech se dívá na Bobbyho, který stál v hloučku oblečený v kabátu a s rukama v kapsách. I on se snaží nenápadně pozorovat Taru. Doposud měl hlavu sklopenou, teď ale upřel svůj pohled na tu tichou osůbku sedící opodál. Díval se na ni. Na co asi myslel?... Vůbec na nic. Nepřemýšlel nad tím, jak je krásná, ani se nesnažil pochopit, proč se mu klepou kolena při pohledu na její vlasy se světlými pramínky, které si chtěl nechat protékat mezi prsty, oči, ze kterých vyzařovala všechna její vřelost a dobrosrdečnost. Vnímal její rty, které si někde hluboko uvnitř přál opět cítit na těch svých už od toho večera, kdy je políbil poprvé... V tom ale Tara zvedla oči a podívala se přímo na něj. Okamžitě ucukl a pokračoval v důkladném zkoumání podlahy, díky čemuž by už byl téměř schopen zapamatovat si každou rýhu. Teď se zase zahleděla Tara. Prohlížela si jeho tvář a představovala si ten jeho neodolatelný australský úsměv s každou vráskou a jedinečnými dolíčky. Viděla jeho ruce a přála si jako nic jiného, aby ji jimi silně objal a přitiskl si ji pevně ke svému tělu. Chtěla zase cítit jeho vůni, jeho doteky. Od té chvíle, kdy se políbili nedokázala myslet na nic jiného.
Tou dobou ale ani jeden z nich nevěděl, jak to všechno dopadne. Mysleli, že jejich tehdejší partneři jsou pro ně ti praví. Netušili, že od té noci jim bude jeden na druhém záležet víc a víc, že budou každé ráno vstávat s radostí, že se zase uvidí, že budou šťastní za to, že si mohou být nablízku a přitom se budou trápit, protože jsou si tak vzdálení.
V tom se všichni zvedli, rozloučili se a odešli domů a s nimi i Bobby. Jen Tara zůstala. Chtěla ještě dokončit nějakou práci. Zahleděla se do monitoru a pustila se do psaní. Najednou do kanceláře vešel on. Podívala se na něj.
,,Co ty tu ještě děláš," zeptala se překvapeně.
,,Zapomněl jsem si tu klíče od auta," odpověděl Bobby. ,,Co píšeš?"
,,Ještě dodělávám něco ohledně toho případu," řekla Tara. Bobby se ještě chvilku rozmýšlel, ale pak se osmělil a zeptal se:
,,A je to tak neodkladné? Nemohla bys to nechat na zítra?"
,,Vlastně jo. Tolik to nespěchá," odpověděla Tara. ,,Proč?"
,,No, když Myles mluvil o té večeři, dostal jsem docela hlad, tak mě napadlo… jestli bys se mnou někam nezašla," řekl Bobby.
,,Tak dobře. Proč ne," přijala jeho nabídku Tara. ,,Počkej minutku," řekla. V rychlosti vypnula počítač a zašla si pro kabát a kabelku. V zápětí už zůstala kancelář zcela prázdná.